o neposlušných kozlátkách

Byla jedna koza a ta měla tři kozlátka.

Jednou ráno jim řekla: "Kozlátka, já dnes půjdu do města na trh, kdyby někdo tloukl na branku, žádnému neotvírejte! Mohl by na vás přijít vlk a sežral by vás."

Kozlátka slíbila: "Však my žádnému neotevřeme!" a ta stará koza šla.

Za chvíli někdo bouchá na branku: buch, buch, buch a povídá hrubým hlasem: "Kozlátka, otevřete, maminka jde domů!"

Kozlátka se polekala, ale odpověděla: "Kdepak, to není naše maminka. Naše maminka má tenčí hlásek jako panímámin vlásek. Neotevřeme!"

A on to byl vlk. Milý vlk se hned sebral a šel ke kováři a řekl: "Kováři, upiluj mi kousek jazyka!"

Kovář mu položil hlavu na špalek, vytáhl mu jazyk, a jak piluje, tak piluje. Když mu ho kousek upiloval, vlk šel zase k té brance, zabouchá a povídá už tenčím hlasem: "Kozlátka, otevřete, maminka jde domů!"

Ale kozlátka zase odpověděla: "Ba ne, to ještě není naše maminka. Naše maminka má tenčí hlásek jako panímámin vlásek."

Teď už se vlk dopálil, šel zase k tomu kovářovi a poručil mu: "Upiluj mi jště větší kus jazyka!"

Milý kovář vezme kleště, vytáhne mu jazyk, a jak piluje, tak piluje, až ho měl jenom kousek. Potom šel vlk ke kozlátkům, zabouchá na dvířka a volá už tenkým hláskem: "Kozlátka, otevřete, maminka jde domů!"

"No, tohle už by mohl být hlásek naší maminky," říkala si kozlátka. "Ale ukaž nám ještě tlapku!"

Vlk vstrčil do okýnka tlapu. Když ji kozlátka uviděla, dala se do smíchu a řekla: "Ichichi!" To by tak bylo! Naše maminka má jinší tlapky, bílé, na nich žádné drápky! To bude jiště vlk." A nepustila ho.

Teď už se vlk zlostí necítil: půl jazyka pryč a kůzle žádné! Běžel tedy k pekaři a povídá: "Šlápl jsem na trn, noha mě bolí. Obal mi ji těstem a posyp moukou, bude mě to chladit."

Pekař mu tlapu obalil těstem, pomoučil a vlk skákal o třech zase k té kozí chaloupce. Zabouchá, zavolá tenkým hláskem: "Kozlátka, otevřete, maminka jde domů!" a hned ukazuje bílou tlapu.

Kozlátka se zaradovala: "Tohle je hlásek naší maminky a tlapka naší maminky! Teď otevřeme!

Honem otevřela, vlk byl skokem ve světničce a všechna kozlátka snědl. Dávno už nebyl tak sytý! Sotva se hýbal. Ale přece vyšel ven, dokolébal se k houštině, tam lehl a usnul.

Netrvalo dlouho, koza se vrátila z trhu domů a vidí - dveře dokořán, světnička prázdná. "Kozlátka, mé děti, proč jste neposlechly! To vás jistě vlk sežral! naříkala koza, ale sebrala se a šla je hledat.
U té houštiny slyšela, jak někdo chrápe. Rozhrne větve, a on tam vlk - tvrdě spí, břicho má jak buben.

"Aha, tam budou!" řekla si koza, doběhla pro nůžky a pro jehlu, opatrně rozpárala vlkovi břicho, a kozlátka vylezla živá a zdravá. To bylo radosti! Ale koza je poslala domů, bála se, aby se vlk neprobudil.
Potom mu nastrkala do břicha kamení, pevně zašila a čekala opodál, co bude.

Vlk se brzy probudil, zívl a povídá: "To je mi těžko! Kůzlata, a tlačí jako kamení. Půjdu to zapít."
Vstal a loudal se k potoku. Jak sehnul hlavu k vodě, kamení se v něm sesypalo dopředu, vlk spadl do potoka a bylo po něm.

Stará koza se vrátila k dětem, nejdřív hubovala, že byly neposlušné, ale když uslyšela, jak to všecko bylo, rozdělila jim potom všelijaké dobroty z uzlíku, co přinesla, rohlíky, cukroví, jablíčka, ony jedly, jedly, a nám také daly.

Jenže tam byla papírová zem a my jsme se propadli až sem.